Naše bikerka Tereza je poslední dobou hodně na cestách, protože série 4X závodů nahrazující Světový pohár zvolila parádní termíny – hned tři závody po sobě, Itálie, Skotsko a Německo. Před posledním závodem v Německu se naskytly dva dny, které může Téra strávit poměrně odpočinkově, tak vám sepsala report o posledních závodních událostech.

Val di Sole, Itálie
Příjezd do Itošky byl celkem divoký v tom, že z auta jsme šli rovnou trénovat. No trénovat, spíš se jen tak svézt, seznámit s dráhou, protože po osmi hodinách v autě a vstávačce ve 4:00 se tomu úplně nedá říkat trénink. Ale díky tomu, že je dráha už několik let stejná a poměrně jednoduchá, to vůbec nevadilo. Další den byl opět trénink a pak rovnou kvalda. Byla jsem celkem nervózní, protože na drahách tohohle typu povětšinou nejsem mistr světa. Šlapavá rovina není nic pro mě. Bylo sucho, takže se prášilo a strašně moc to klouzalo. Kvalifikovala jsem se na 11. místě. Zklamaná jsem byla dost, protože jsem chtěla startovat z druhé dráhy, a takhle špatně jsem se už dlouho neumístila. Další den jsem si pořádně odpočinula a pak v tréninku trénovala vnitřky zatáček a vyšlapávání z nich, abych mohla v závodě čarovat. Cítila jsem se dobře. Nebylo ani tak šílené horko jako při kvalifikaci, což mi moc pomohlo. Do první rozjížďky jsem šla se soupeřkami, které mi ještě minulý rok strašně nandávaly. „Dneska ne, holky, dneska ne,“ říkala jsem si na rampě. Start a Votavová v první zatáčce poslední. Doprčic. Předjela mě i ta, která dolů snad couvala. „Tak to teda ne, já chci postoupit.“ A nadjela jsem si do první zatáčky, zavřela jsem to blízko ke kolíku, ale ztratila jsem rychlost a nepodařilo se mi prodrat do předu, tak jsem to rozšlapala, druhou zatáčku jsem vyčkávala a do třetí už jsem najížděla jako třetí v pořadí. „Super, tak ještě jednu a máš postup.“ I když málem jsem šla k zemi, když se mi dres chytil za řidítka soupeřky. Snažila jsem se zrychlit, co to šlo, a doufala, že mi Brazilka ještě pomůže a třeba něco neskočí (v tréninku sice najížděla profi sekci, ale jinak vypadala, že neumí ani chodit). Jela jsem si to svoje, jak nejrychleji to šlo. A samo že Brazilka vyměkla a já ji přešlapala. Pak už jsem si jen po zbytek dráhy držela 2. postupový flek a bylo vymalováno. Přiznávám, že jsem byla šťastná, jak už dlouho ne. Další rozjížďka rozhodovala o malém a velkém finále. Opět start na nic. Takže to samé – první zatáčka noha ven, akorát tentokrát se jí nechtělo zpátky, takže další dvě rovinky ve znamení „lovení pedálu, a Španělka, která mi loni nandávala, mi letos opět nandala. Škoda, jdu do malýho finále. Znova jí to nenechám. Naštvaně jsem si stoupla znovu do rampy s jediným cílem – nenechat se od Španělky. Start a první zatáčku zase poslední. No to ne! Mlátím se v duchu do hlavy a opět vyndavám mx nožičku, tentokrát však nacvakávám hned a Španělku přešlapávám. Na ty ostatní už ale nemám. Snažím se aspoň jednu ještě po dráze dostat, ale je to na mě moc rovné a nemám šanci. Takže končím se 7. flekem. Jsem spokojená, i když v hloubi duše mě to finále mrzí. Na druhou stranu jsem se takhle dobře už dlouho neprodírala dopředu, natož z tak hrozné kvalifikační pozice. A tím byl třetí závod 4X Pro Tour za mnou.

Fort William, UK
Z Itálie jsme domů dorazili v neděli večer. Ve středu jsem klukům do Bikebros hodila kolo na servis, abych nebyla ve Skotsku vyvalená jako puk, že se mi na něm něco rozbilo. Ve čtvrtek jsem zabalila kolo a věci, dojel Přéma a vyrazili jsme na letiště. Tam samozřejmě zjistil, že má moc těžkou krabici, narychlo jsme ještě před přepážkou přeskládavali věci. U gejtu mě prošmatávali a prohrabávali tašku, protože nejspíš nikdy neviděli GoPro. V Edinburghu už na nás čekaly dvě auta. Volant naopak, ale stěrače ne, takže trochu na slepáka. Vymetli jsme snad všechny škarpy, které cestou byly, ale zvládli jsme to.
Trénink v pátek před kvaldou mi prvních pár jízd celkem i šel. Jela jsem sem především proto, že jsem tu loni zajela vůbec nejhůř ve své kariéře, a tak jsem cítila potřebu si dokázat, že mě ta dráha, na které se skoro nedá předjet a první rovinka je loterie, nedostane. Po pár jízdách mi to přestalo jít a začala zběsilá série náhodných projetí. Jednou to vyšlo, jednou ne. Šlo jen o první rovinu, zbytek trati nebylo prakticky co trénovat. Z kvaldy vypadávaly tuším čtyři holky a já se cítila, jako že patřím mezi ty čtyři outsiderky. I přes tu bídu, kterou jsem při své kvalifikační jízdě cítila, to zas tak hrozné nebylo, kvalifikovala jsem se na 6. místě.
V den závodu jsem se necítila moc dobře. V tréninku jsem dělala, co jsem mohla, ale první rovku ne a ne prolomit. V první rozjížďce jsem samozřejmě první rovinku nedala tak, jak jsem si přála, a tak jsem se v první zatáčce snažila dostat ze zadu alespoň na třetí místo. Nešlo to. V druhé zatáčce jsem to zkusila znovu, ale praporek byl umístěný na velké bouli, takže jsem ztratila rychlost a nezvládla se do rocky sekce dostat první. Až teprve v předposlední zatáčce jsem dokázala Francouzku Pugin dojet tak, abych ji na čtveráku mohla přeskákat. Takže opět malé finále. První rovinka mi dává hrozně. Zase na ocase, tentokrát se mi však daří vecpat se mezi jednu ze soupeřek a vnitřní branku, takže se prodírám na třetí místo. Nicméně víc už se s tím dělat nedalo, takže se snažím si udržet aspoň to třetí místo. Celkově tedy 7. Upřímně - jsem ráda, že mám tento závod za sebou. Dráha byla opravdu zrádná a řekla bych, že mě vytrestala letos zas. Sice o dost míň, ale jo. Doufám, že příští rok budu mít zase šanci to vylepšit.
Let z Edinburghu domů následující den už proběhl lépe než cesta tam. I když taky se objevilo pár situací, bez nich by to nebylo ono. Tím skončil další, již 4. závod 4X Pro Tour a jdu se těšit na další a zároveň poslední – ve Willingenu. Uvidíme, jak to půjde tam. Zatím jsem s výsledky v této sérii spokojená, pokusím se to tedy o nadcházejícím víkendu udržet! Vaše Téra